Co muži opravdu v sexu chtějí?

Když se řekne „co muži chtějí v posteli“, většina lidí si představí výkon, vášeň nebo častý sex. Bývá to ale složitější. Co muži ve skutečnosti hledají nejčastěji?

Ve své praxi vidím, že muži často nehledají jen ten sex. Hledají pocit, že jsou chtění. Moc se o tom nemluví, ale podle mě je to klíčové. Všechny ty věty: Chci víc vášně, spontaneity, to je hodně o pocitu pocitu, který to dává jim osobně. Jsem chtěný. Tahle žena po mě touží. A přijímá mě takového, jaký jsem včetně mojí sexuality. Obzvlášť dnes v době negativizace mužské sexuality v rámci mee too a dalších mediálních kauz může mít naplnění této mužské potřeby ještě o něco větší význam. Muž může mít sex, ale pokud cítí, že to partnerka dělá hlavně proto, aby měla splněno nebo aby byl doma klid, tak z toho nemá hlubší prožitek.

(Kurzy pro muže: Jak funguje žena a Jak vzrušit ženu)

V sexuálních debatách se často mluví o ženských potřebách a ženském orgasmu. Není ale mužská sexualita někdy až příliš zjednodušená? Jaké mýty o mužích v posteli stále přetrvávají?

Takhle, za zjednošení mužské sexuality si ale muži mohou taky tak trochu sami. Protože spousta z nich ráda prezentuje svou sexualitu slovy: My to máme asi o něco jednodušší než vy. Přetrvává třeba mýtus, že erekce = touha. Ve skutečnosti to není totéž. Muž může mít erekci bez chuti na sex a naopak. A na sezeních někdy musíme jít fakt do hloubky komunikace dané dvojice, abychom zjistili, že si díky zažitým stereotypům třeba úplně špatně vykládají fyziologickou reakci jednoho z nich.   

Další silný mýtus je, že muži nejsou v sexualitě tak citliví. Ve skutečnosti třeba velmi silně vnímají odmítnutí nebo pocit, že „nejsou dost“. Jen se místo komunikace většinou spíš stáhnou.

Mnoho žen říká: „On chce jen sex.“ Když se ale podíváme po povrch tak, jak jde pracovat s páry na sezeních, co se pod touhle větou často skrývá?

Pro spoustu mužů je sex vstupní brána ke spojení. Pro spoustu žen je spojení podmínka pro sex. Takže se míjejí. 

Jednak je to důsledek výchovy, kterou formovala společenská smlouva. Ženy častěji zažívají v rámci výchovy mnohem víc doteků, takže si pocit blízkosti asociují často s neerotickým tělesným kontaktem. Kluci ale zažívají obecně mnohem méně něžných doteků. Když už se jich někdo dotýká, tak je to spíš poplácání nebo pošťuchování. Takže mají často naučeno, že něžné a jemné doteky vlastně automaticky souvisí se sexem. Protože v jejich hodnotovém světě nemají smysl samy o sobě. A žena, když pak tohle z jeho nonverbální komunikace vyčte, právem vnímá jeho chování jako účelové. A ledaskdy se uzavře jakémukoli kontaktu. Páry to pak často řeší na terapii. Ta skutečně může zlepšit jejich vztah, komunikaci i pocit blízkosti. Jenže intimita se tím sama nenahodí. 

Muži jsou od dětství vedeni k tomu, aby byli výkonní a silní. Jak se tahle výchova propisuje do jejich sexuality?

Mnoho mužů vyrůstá s tím, že musí stále fungovat, udržet patřičný výkon. A tenhle mindset si přenesou i do postele. Jenže sexualita není olympiáda. 

Je zajímavé, že studie o výkonnostní sexualitě (publikované např. v Sexual Psychology) ukazují, že čím víc se muž snaží „uspět“, tím víc se jeho tělo dostává do stresové reakce, která samotné vzrušení blokuje.

Takže důsledek je, že se snaží stále dělat víc a přitom cítí stále míň.

Během sezení nebo na kurzech se vám svěřily tisíce lidí. Co vás na mužské sexualitě nejvíc překvapilo?

Po 18 letech praxe už mě to pravda nepřekvapuje, ala před lety to bylo veliké aha. Jak vlastně hlavně muži svůj autentický prožitek vzrušení a sexu promítají automaticky do prožitku ženy, partnerky. Každý z nás má jiné tělo, jinak kalibrovanou nervovou soustavu, jiné stereotypy a přesto… Stále tak nějak věříme, že ten druhý to má hodně podobně. Že je naším erotickým klonem, protože se nám to na začátku vztahu tak jeví. Ale to není realita. Takže když pak chlapům na kurzu o ženách třeba vysvětlím, že pro ženu není orgasmus to samé jako uspokojení a jaké z toho pro ně plynou benefity, když to pochopí a aplikují, tak jsou překvapení zas oni.   

Říkáte, že dobrý sex není vrozený talent, ale dovednost, kterou se lidé učí. Proč se podle vás právě v partnerské sexualitě pořád spoléháme na instinkt místo učení?

Jednoduchá odpověď? Protože je to mnohem pohodlnější. Učení je jedna z energeticky nejnáročnějších aktivit pro náš mozek. Myslím vědomé učení. Nevědomě se učíme stále, jen si to hodně lidí neuvědomuje.A sex pro spoustu lidí patří do kategorie zábava, relax, takže o to méně máme chuť do toho tahat i jen představu nějakého učení. Protože při takové představě udělá náš mozek pocitovou predikci - řekne nám předem, jak by to asi tak mohlo dopadnout. A raději nám to celé rovnou zatrhne. Blbé na tom je tohle. Naše představy, jak to nejspíš dopadne, vychází buď z minulých negativních zkušeností, když jsme se učili metodou pokus-omyl, nebo - a to je u lidí, kteří se nikdy nic v sexu neučili - mozek vyrobí rovnou nějakou nesmyslnou porno představu. Protože to je to jediné, s čím má stran učení v sexu zkušenost. To je realita. 

Vědomé učení je pochopitelně trochu jiný proces, který je fakt na hony vzdálený nejen pornu, ale i metodě pokus-omyl a může zachránit manželství. Když se to aplikuje ve správně nadávkovaných krocích.

Setkáváte se s tím, že ženy někdy muže v posteli úplně špatně čtou? Jaké signály muži vysílají, ale partnerky je přehlížejí?

Ano, poměrně často to probíráme na kurzech masáže mužské chlouby, kde ženám zprostředkovávám malou exkurzi do toho, jak vlastně muži vnímají intimitu. 

Klasický případ, když muž ztratí erekci nebo třeba nedokáže vyvrcholit, žena to často vnímá jako že už ho nepřitahuje. Mnohem častěji to ale může souviset se stresem, i vztahovým, nebo tlakem na výkon.

Další častý moment je, že muž není iniciativní. To ale nemusí znamenat, že nechce. Možná zažil odmítnutí tolikrát, že už si není jistý, jak bude jeho iniciativa přijatá. Tady opravdu pomůže změnit celý tenhle “rituál” ně něco produktivnějšího pro oba partnery. 

Jedním z častých problémů ve vztazích je rozdíl v libidu. Co ve skutečnosti stojí za tím, že jeden z partnerů chce sex častěji než druhý? 

Biologie. A konkrétně naše evoluční výbava přizpůsobit se širokému spektru životních a tedy i vztahových situací. Lidská sexualita totiž není jen o reprodukci. U našeho velmi socialniho druhu má zásadní vztahovou funkci, pomáhá vytvářet blízkost a spolupráci. Právě to je jedna z našich evolučních výhod.

Když se ale dva lidé potkají v dlouhodobém vztahu a odezní počáteční fáze zamilovanosti, je velmi pravděpodobné, že se setkají i dvě odlišné sexuality a libida. A to napříč všemi typy párů. Tyto rozdíly nevznikají náhodou. Formuje je genetika, prenatální vývoj i životní zkušenosti.

A teď klíčová otázka: Proč to vlastně považujeme za problém?

Možná proto, že jsme si zvykli očekávat, že partner bude dlouhodobě ladit přesně na naši aktuální úroveň touhy. Jenže to není realistické. To by vedle vás musel stát spíš váš klon než druhý člověk. Rozdílné libido není porucha vztahu. Je to přirozený důsledek toho, že jsme dva odlišní lidé.

Místo toho, abychom ho patologizovali, se můžeme naučit konkrétní dovednosti, jak s tímto rozdílem zacházet tak, aby vztah i intimita mohly fungovat. Vztahy se nerozpadají kvůli rozdílnému libidu. Rozpadají se kvůli tomu, že s tím neumíme zacházet.

Když se muž v sexu necítí přijatý nebo dostatečný, jak se to obvykle projeví ve vztahu?

Může se stáhnout, být méně iniciativní nebo se intimitě začít vyhýbat. Někdy naopak tlačí víc na výkon, aby ten pocit „nedostatečnosti“ kompenzoval. Může chtít jít k sex koučce víc než k párové terapeutce (poznatek z praxe), protože zas někde uvnitř celkem dobře cítí, že pro něj moment přijetí souvisí víc se sexualitou než se vztahovou rovinu. Kde tedy častěji vnímá problém spíš žena. 

A když se to neprojeví v sexu, protože ho začíná být málo, začne to vyhřezávat v běžné komunikaci. Muž může ventilovat víc napětí, frustrace, být defenzivnější. Pokud se vztahová komunikace dostane do bodu pohrdání a mlčení, bývá pro vztah často pozdě. 

Kdybyste měla ženám dát jednu radu, která může jejich intimní život změnit nejrychleji – co by to bylo?

Vlastně bych jim dala rady dvě. Za prvé. Pokud chcete být opravdu eroticky štastná, je třeba emancipovat váš orgasmus. Stačí na domácí úrovni. Způsob, jakým vzniká váš orgasmus je stejně hodnotný, jako způsob vzniku orgasmu vašeho protějšku. A btw všech ostatních lidí. Velké změny začnou, když to začnete respektovat a reflektovat ve svém chování vůči sobě a dalším lidem, se kterými sdílíte intimitu. A rada dvě. Pokud máte déle než 6-12 měsíců snížené libido, nečekejte, že se sexuální chuť vrátí sama. Že se to nějak spraví.

A už vůbec neočekávejte, že když se ve vašem vztahu spraví komunikace, vaše intimita automaticky naskočí sama od sebe. Jen málokdy.Ten problém často není v hlavě. Mnohem pravděpodobněji je to buď biologie nebo mix absence kompetencí a mylných očekávání. Nebo zlatý hattrick, všechno dohromady. :-) Romantický, láskyplný i vášnivý sex v dlouhodobém vztahu je možný. Jen je třeba sofistikovaně pečovat o vaší intimitu.